I. kapitola

Říkejte mi Ishmael. Před několika lety - nehraje roli, před kolika přesně - jsem měl pořádně hluboko do kapsy a na pobřeží mě nic zvlášť nedrželo. Myslel jsem, že bych se mohl nějakou dobu plavit po moři a poznat trochu mokrou část světa. Je to cesta, která mi pomáhá dostat se z deprese a řídit svůj krevní oběh. Kdykoliv na své tváři spatřím ponurý výraz, kdykoli mou duši ovládne sychravý listopad, kdykoli se nedobrovolně zastavuji před skladišti rakví a přidávám se ke každému pohřebnímu průvodu, který potkám, a především kdykoli mě deprese přeroste natolik, že mi jen silné morální přesvědčení zabrání, abych nevyšel do ulic a nezačal metodicky srážet lidem z hlavy klobouky - tehdy vím, že nastal nejvyšší čas vydat se na moře. To mi nahrazuje kulku z pistole. Tak, jako Cato s filozofickým gestem naléhá na meč, já se tiše ubírám k lodi. Není na tom nic překvapivého. Jen kdyby to věděli, v každém nebo skoro každém muži by se dříve nebo později projevily city, které chovám k moři já.

Tady je vaše ostrovní město Manhattů, opásáno přístavišti jako indické ostrovy korálovými útesy - obchod jej obklopuje jako příboj. Vpravo i vlevo, všechny ulice tě dovedou k vodě. Jeho centrum je baterií, kde jsou honosná mola omývána vlnami a ofukována větry, které ještě před několika hodinami nebyly na dohled pevniny. Podívejte se na ty davy zírající do vody.

Projděte se městem ve snovém sobotním odpoledni. Jděte od Corlears Hook na Coenties Slip a odtud kolem Whitehall směrem na sever. Co vidíte? Jako tiché stráže stojí po celém městě tisíce a tisíce obyčejných mužů spoutaných touhou po moři. Někteří se opírají o kůly, jiní se usadili na hrázích, někteří vyhlížejí přes zábradlí lodí z Číny, jiní vyšplhali vysoko do ráhnoví, aby viděli co nejdále na moře. Ale tihle všichni jsou suchozemci.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí